Principy školy

Vzdělávací koncepce Základní školy Hůrka vzniká spojením vícero prvků z několika inovativních, v praxi osvědčených pedagogických směrů a metod. Jejich aplikace je průběžně intenzivně vyhodnocována a přizpůsobována potřebám žáků. Upřednostňujeme tedy možnost reagovat na výsledky našeho výzkumu před dodržováním určité, definované koncepce. 

Pro vytváření koncepce byly důležité některé prvky Daltonského plánu, resp. Winnetské soustavy či Montessori pedagogiky. Dále uplatňujeme zásady kooperativního učení, projektové výuky, Feuersteinovy metody, zážitkové pedagogiky, strukturovaného dramatu a heuristického pojetí výuky. Jako zásadní jsou pro nás principy  intuitivní pedagogiky, aktivního učení a pedagogického konstruktivismu. 

Za společného jmenovatele těchto prvků považujeme „vztah“. Školu vnímáme jako organismus založený na různé podobě vztahů, v rámci kterých se u žáků rozvíjejí všechny klíčové kompetence. Tyto vztahy můžeme definovat v těchto oblastech:

1. Vztah k učení

Vnitřní motivace a smysluplnost

Učení je přirozenou lidskou potřebou a jeho proces probíhá neustále. Podmínkou k zachování této přirozenosti a kontinuity je vnitřní motivace. Škola usiluje o co největší možné zachování motivace k učení, která vychází z vnitřních pohnutek žáků. Proto k motivaci nepoužívá známkování či testy. Namísto toho vede žáky k praktické aplikaci získaných dovedností a vědomostí, aby v nich nacházeli smysl. Právě smysluplnost a užitečnost vyučovaného obsahu považujeme za nezbytnou podmínku k zachování a podpoře vnitřní motivace.

Práce s chybou

Jako velkou překážku v motivaci k učení vnímáme strach z chyby. Čím méně se chyby bojíme, tím více se odvažujeme přemýšlet nad řešením problémů a zkoušet nové věci. Vytváříme tedy prostředí, kde je chybování bráno jako příležitost k objevování, nikoliv jako selhání. 

Vztah mezi tím, co víme a nevíme

Každý jedinec získává během života specifické zkušenosti a osvojuje si určité znalosti, na základě kterých si vytváří svůj pohled na svět (prekoncepty). V procesu učení však přichází do styku s novými informacemi. Nové poznatky pak váže na ty dosavadní, čímž se vytváří koncepty nové. S tímto principem, který pojmenovává pedagogický konstruktivismus, se ve výuce cíleně pracuje. Právě na pomezí toho, co víme a nevíme, se odehrává učení. 

Vztah k vlastnímu myšlení

Pokud rozumíme našemu přemýšlení, můžeme s ním nadále vědomě pracovat – rozšiřovat jej.  Tomu pomáháme kladením vhodných otázek a podněty, které vedou žáka k samostatnému hlubokému pochopení problematiky. Ačkoliv to vyžaduje delší proces, jehož části nejsou kvantitativně měřitelné, považujeme to za efektivnější způsob osvojování nových informací nežli prosté memorování předložených faktů.

2. Vztah k ostatním dětem

Vzájemný respekt

Každé dítě přichází s jinými zkušenostmi a schopnostmi. Každé vnímá své hranice jinde a každé má jiné představy, potřeby a touhy. V naší škole se učíme odlišnosti druhých nejen respektovat a přijímat, ale také je umět nalézat a stavět se k nim konstruktivně. Každého ve škole, dospělé i děti, vnímáme jako člověka, který má své přednosti i nedostatky.

Abychom společně mohli fungovat v přátelsky naladěném kolektivu, kde je možné spolupracovat, potřebujeme vytvořit prostor, ve kterém budeme moci nacházet společná pravidla fungování, vyslovovat to, co nás trápí, a společně řešit problémy. Proto se pravidelně scházíme v poradních kruzích nebo dáváme příležitost rozhovorům v užším kruhu.

Spolupráce a vzájemná inspirace

Protože máme každý jiné schopnosti a znalosti, můžeme se navzájem doplňovat a inspirovat. To by nebylo možné v soutěživém prostředí, kde je práce motivována odměnou. 

Společně tedy můžeme dokázat více. Ale abychom dokázali spojit naše přednosti, musíme umět komunikovat, dělit si role a mít zodpovědnost vůči druhým. To jsou dovednosti, jejichž rozvoji škola věnuje mnoho prostoru. Žáci se jim učí praxí – tedy právě tím, že je jim spolupráce umožněna a jsou k ní vedeni.

Vnímání odlišných schopností je umocněno i smíšenými třídami, kde přirozeně dochází k získávání zkušeností od starších spolužáků a současně k potřebě podpory a pochopení žáků mladších. Takto nastavené prostředí dává prostor k tomu, aby každý žák mohl postupovat svým tempem nezávisle na ročníku, do kterého spadá.

Otevřenost a ochota naslouchat si

Protože se každý věnujeme okruhům svého zájmu nebo na svět nahlížíme ze své perspektivy, potřebujeme být otevřeni vůči pohledům druhých. To nás obohacuje a pomáhá nacházet souvislosti s dalšími věcmi, které tvoří tento svět. Proto v závěrečných reflexích, kruzích či při prezentacích nasloucháme sobě navzájem, klademe otázky a diskutujeme.

3. Vztah k sobě samému

Nalézt, co mi jde a pro co hořím

Vnitřní motivace je silným motorem. Aby ale byla přítomna, musí tu být něco, po čem toužíme. Objevit tyto touhy je zásadním úkolem každého dítěte či dospívajícího. Překážkou k jejich objevení je zaměření na plnění zadání a snaha vždy vyhovět druhým. Proto v naší škole koncipujeme práci tak, aby v ní žáci uplatňovali svou kreativitu a invenci. Dáváme prostor jejich vlastní volbě témat, způsobu zpracování nebo množství času, který práci věnují. Pokud shledáváme nedostatek nástrojů či našich schopností k podpoře jejich rozvoje, aktivně vyhledáváme nástroje další a oslovujeme např. odborníky a znalce z různých oborů. 

Přijímat se takový, jaký jsem

Pocity selhání, malá sebedůvěra a strach ze selhání nám berou radost, energii a vůli se dále rozvíjet. Zamezují nám totiž vidět své silné stránky. S vírou, že jsme nedostateční, se neodvažujeme vyvinout nějakou aktivitu, pouštět se do nových věcí. Je tedy pro nás vesmírně důležité, aby děti byly bezpodmínečně přijímané, oceňované a aby se jim dostávalo náležité podpory. Pedagogové intenzivně pracují na způsobu své komunikace a celkovém přístupu, aby toto přijímající prostředí bylo zajištěno v co nejširší míře a děti dostávaly takovou zpětnou vazbu, která jim pomůže objevit sebe sama a radost ze života.

Potřebujeme též přijmout svá specifika. Ta musíme nejprve nalézt, identifikovat. Pokud je známe a bez ohrožení přijímáme, můžeme pak svých silných stránek využít naplno a konstruktivně pracovat se svými slabinami. Mimo průběžné formativní hodnocení, které žáci od pedagogů dostávají, je velmi důležité i pečlivě formulované slovní hodnocení na konci obou pololetí.

Mám své místo

Každé dítě je důležitou součástí komunity, každé přináší něco ze sebe, každé je důležité. Chceme, aby každý žák mohl tento pocit zažívat. Pocit užitečnosti a sounáležitosti. 

4. Vztah mezi dětmi a dospělými

Vzájemný respekt a partnerství

Pedagog není v mocenském postavení vůči dětem, nýbrž je v postavení rovnocenném. Věříme, že jedině v takovém vztahu je možné docílit efektivní spolupráce a vzájemné důvěry. Postoj partnerství se odráží i ve společné cestě k dosažení cíle a v cíli samotném. Tím není pouze představa pedagoga, kterou mají žáci naplnit, ale dosažení něčeho, kde každý bude moci prožít nadšení z objevení nových věcí či z vyřešení problému.

Individuální přístup

Individuální přístup k dítěti se odráží ve všech předchozích bodech. Považujeme jej za jeden ze zcela stěžejních pilířů naší školy. Od něho se odvíjí prakticky vše ostatní. Od pedagogů to vyžaduje co nejlépe žáky poznat a na základě tohoto poznání volit vhodné postupy, metody a nástroje, způsob komunikace a míru podpory. S touto mírou individuálního přístupu není třeba zabývat se problematickými otázkami inkluze. Škola počítá s tím, že každé dítě je speciální a potřebuje speciální přístup.

Vzájemná inspirace

Pedagog není považován za jedinou osobu, která může přinášet poznání a zkušenosti. Stejně tak jej přináší i děti, a to nejen dalším dětem, ale i samotnému pedagogovi. Je v pořádku, když pedagog řekne, že neví. Pokud má k poznatkům žáků tento postoj a vytváří k podobnému sdílení prostor, sděluje jim tím žákům, že jsou bráni vážně, jsou důležití a jejich znalosti a názory se vyplatí vyslovovat. Současně jim předává vědomí toho, že nevědět je v pořádku a je jim vzorem při hledání odpovědí na své vlastní otázky.

Role dospělého

Dospělý je rovnocenným partnerem dětí, ale jeho role se přesto liší. Je zde v roli mentora, průvodce a facilitátora. Zajišťuje rovněž pocit bezpečí. Ten spočívá krom možnosti dělat chyby, bezpodmínečném přijetí a možnosti být sám sebou i v nastavení určitých hranic. Ty pedagog vymezuje na základě svého vlastního pocitu bezpečí, ale také pomáhá udržovat ty hranice, které byly stanoveny společnou dohodou. Tresty a vyvolávání pocitů viny nepovažujeme za efektivní a zdravý způsob, jak získat ponaučení. Za ten považujeme přirozený důsledek našeho jednání. Tyto důsledky mohou být velmi nepříjemné – odmítnutí přáteli, neosvojení si důležitých poznatků, zranění, ztráty či rozbití nějaké věci apod. Pedagog tedy zajišťuje možnost pociťovat důsledky vlastního jednání, ale v takové míře, která je bezpečná. Dále pak se situacemi pracuje tak, aby bylo nalezeno řešení a zajištěna náprava. 

Pedagog věnuje velkou pozornost prožívání dětí. Pomocí rozhovorů a aktivního naslouchání jim poskytuje pochopení a to, co potřebují k tomu, aby se jim ve škole dobře dařilo. Pedagogická diagnostika je tedy bezpodmínečnou součástí práce průvodce.

Poskytovat dětem bezpodmínečné přijetí, pochopení a podporu v procesu učení i v jejich prožívání by nebylo možné, pokud by pedagog nepracoval v prvé řadě sám se sebou – se svým prožíváním a zpracováváním emocí, nacházením jejich příčin, s postojem k vlastním chybám a k sobě samému obecně. Proto se pedagogové účastní seminářů intuitivní pedagogiky, pravidelných supervizí, je jim poskytován mentoring a dále samostatně investují do svého seberozvoje.

Jakožto mentor a průvodce není pedagog v prvé řadě považován za zdroj informací. Jeho hlavní role je provádět žáky procesem poznávání, fázemi práce a zpracováním informací. Jeho odbornost tedy nespočívá v prvé řadě v dokonalé faktologické znalosti předmětu, které vyučuje, ale znalost strategií umožňující orientaci v záplavě informací, forem učení, možností výstupů apod

5. Vztah ke světu kolem nás

Svět je pestrý

Podobně  jako je pestrý náš kolektiv, kde vidíme jedinečnost každého z nás, je pestrá i společnost, ve které žijeme. Žáci se takto učí vnímat kulturní, sociální, náboženské, etnické, zdravotní, věkové a další odlišnosti jako přirozenou a očekávanou součást společnosti. Získávají vědomí toho, že každá skupina a každý jednotlivec má co nabídnout a má svou hodnotu. Uplatňují kritické myšlení při setkání se s předsudky a stereotypy. 

Jsme jeho součástí

Každý z nás spoluutváří společnost, tento svět. Každý z nás může do společnosti něčím přispět a tím svět měnit. Právě vedení k objevování svých schopností a pěstovaná důvěra v ně pomáhá získat postoj, že mohu být pro společnost prospěšný. To by však nebylo možné bez přijetí vlastní zodpovědnosti a přijímání důsledků svého chování. 

Svět je plný informací

Žijeme v době, kdy jsme obklopeni neuvěřitelným množstvím informací. To nám umožňuje snadno nalézat odpovědi na naše otázky, učit se novým věcem bez nutnosti lektora apod. Věříme, že důležitější, než získat co nejširší penzum vědomostí, je naučit se v tomto oceánu informací nacházet relevantní zdroje a zpracovávat je. 

Jsme také zaplavováni každodenní dávkou všelijakých zpráv z celého světa, které bývají často rozporuplné a ne vždy jim lze věřit. Klademe tedy velký důraz na rozvoj kritického myšlení, díky kterému budou děti schopné efektivně a bezpečně využívat dostupné zdroje.

Vytváříme prostředí

My sami jsme těmi, kdo svým chováním utváří prostředí, ve kterém žijeme. Náš vztah k okolí začíná tam, co nás bezprostředně obklopuje, a rozšiřuje se do vzdáleného světa. Pro děti ve škole je bezprostředním prostředím budova školy, o kterou je potřeba se starat, abychom se zde všichni cítili dobře. Prostředí však dále přirozeně rozšiřujeme o další místa, která využíváme k učení i trávení volného času – zahrady, parky, veřejný prostor nebo volná příroda. Každý nedostatek péče a úcty vůči prostředí dítě pociťuje a skrze logický důsledek je tedy vedeno k zodpovědnosti a respektu vůči němu.